Na Slovensko jsem tentokrát vyjela autobusem. Neoplanem, lístek za krásnou cenu. Trošku to vypadalo, že do sousední země ani nedojeme. Autobus měl nějaké podivné tlumiče, tak jízda po dálnici D1 se jevila jako projížďka tankodromem. V Banské Bystrici jsem málem vystoupila, že zbytek snad raději dojdu. Autobus měl též problémy s řazením. Snad ne s bržděním. Ale dva řidiči byli milí, vlídní, vstřícní, usměvaví a komunikativní. Poslední lidští řidiči na mé cestě za nízkotatranským medvědem. Protože dál už jsem potkávala jen nevrlá individua typu opovaž se mi vlízt do autobusu.
Nakonec jsem dojela do Podbrezové pod Nízkými Tatrami s hodinovým zpožděním. Na miniaturním nádražíčku „moje dva řidiče“ zdravil kolega, kdeže to „meškali“. „Meškali s prevodovkou“, výmluvně se usmívali, že jsme málem nedojeli, ale že co se dá dělat. Přestoupila jsem do místního spoje. A začal týdenní nechtěný sběr neuvěřitelných zkušeností s autobusákama typu „ani mi sem nelez“.
Na zastávce do zástupu seřazení lidé. Skoro se báli dýchat, když autobus přibrzďoval, aby zastavil. Poslušně šoupali nohama, podbízivě zdravili a vsouvali peníze do autobusákových rukou, snad ani lístek nechtěli, hlavně aby je nahoru do kopců vzal a nevykázal z dopravního prostředku. Na téhle lince v zimě při několikastupňových mrazech totiž autobusák vyhodil na mráz chlapce. A to bylo tak. Chlapec přišel na ranní spoj přiopilý. Tankodromovovou jízdu jeho žaludek nezvládl, on se pozvracel. Autobusák zastavil, oznámil, že dál nepojede, dokud nebude autobus zase čistý a zapálil si z okénka cigaretu. Ačkoli má v kufru hromadu hadrů a kýbl na vodu, přinutil zesinalého mladého muže, aby podlahu autobusu vytřel svým bílým svetrem, který chodil namáčet do nedalekého potoka. Když byl autobus uklizený, nechal s mokrým svetrem v ruce kluka v tričku stát na mrazu uprostřed hor a odjel.
Chodit po horách není legrace. Počasí se rychle mění a lehce se může návštěvníkovi stát, že zmokne na kost, v horším případě dojde k nejbližšímu spoji zabahněný, protože voda před sebou valí hlínu a kamínky a z Chopku (2024 metrů) to je pěkně strmé. Zastávka Srdiečko směr Brezno. Povedlo se nám uchránit horní polovinu těla. Dolní polovina těla byla jako bychom spadli do rybníka. Postarší pán v horských botách, kterého na spoj dovezlo auto s bardejovskou poznávací značkou, na tom byl o poznání hůř, jeho spodní polovina těla byla navíc od hlíny.
Autobusák s knírkem nás měřil nevrlým pohledem. Hledal, kvůli čemu by nás nemusel vpustit do autobusu. Abychom mu jeho čisťounký autobus neušpinili. Jako bychom chtěli! Bála jsem se tak, až se mi z gatí vypařovala dešťová voda jak na žehličce. Jít dolů patnáct kilometrů mokrá, odtamtud ještě hodinu pěšky lesem k chatě, kde jsme bydleli, to člověk svezení ocení, ocení velice. My jsme sítem prozkoumávání prošli. Vydal nám lístek, sedli jsme si, ani nedutali. Nakonec prošel i ten zabahněný muž, ale těch ostentativních pohledů, které musel strpět! A jak si chudák prohlížel omluvně svoje kalhoty, jako by byl malý chlapec stojící před surovým otcem!
My jsem sice nedutali, ale mluvit začal jiný turista. Ptal se, kdy tenhle spoj pojede večer zase nahoru. Autobusák mu odpověděl, že neví. On neví, kdy pojede nahoru, když má za oknem knihu jízd, kde má jasně napsáno, v kolik pojede. Takže nic, turista se nedozvěděl, co potřeboval. A protože jízdní řad na sloupu byl stržený, ani si to nepřečetl. Autobusák jako moci pán nad osudy turistů!
Tahle scénka, kdy autobusák odmítl sdělit, kdy se jeho spoj bude pohybovat, se opakovala ještě na spoji z Brezna do zastávky Partyzán, a na jiném spoji ze zastávky Kukučka do zastávky Podbrezová.
Pak se odehrály ještě scény řevu, kdy cestující nedostatečně hlasitě či zřetelně řekla, že kupuje lístky dva. Řidič jí vytiskl jen jeden, a ona chtěla ještě pro syna. Autobusák začal ječet, že to snad mohla říct najednou, že co je tohle za chování.
Další scéna, kdy místní starý pán chtěl slevu na lístek „nad sedmdesát“, ale nedostal, i když se sotva belhal a bylo jasné, že padesát mu není. Neměl totiž po ruce připravený doklad.
Maska nevrlého ksichtu byla tamním řidičům bez rozdílu společná. Je zřejmé, že za maskami skrývali řidiči svou méněcennost, která může pramenit z nedostatečného finančního ocenění za práci, přetěžování a podobně.
Jenže jsem narazila též na řidičku autobusu. Usměvavá bloňďatá paní suverénně řídila v kopcích autobus, na cestující se usmívala a každému při odchodu přidala „do videnia“. Placená byla pravděpodobně stejně jako řidiči. A autobus, který řídila, den předtím řídil nevrlý ksicht typu „ani mi sem nelez“. Je tedy zřejmé, že byla ze stejného dopravního podniku. Takže v čem je jádro nevrlosti řidičů?
Pak tu máme ještě dálkový spoj zpět do Prahy, do kterého jsme nastupovali pozdě v noci, těšili se na ty milé řidiče, z případného rozbitého autobusu si už dopředu dělali legraci.. jenže ouvej, přijeli jiní, s autobusem pojízdným, a s nevrlými ksichty. Otráveně jeden z nich šel otevřít kufr, když zjistil, že máme dva velké batohy, no my snad příště pojedeme jenom s igelitkou. Druhý měl problém s lístkem vytištěným z internetu, protože ho musel utrhnout, příště si vezmeme s sebou nůžky, abychom zbytečně nerozčilovali. Nebo snad, aby to dopravní společnost vypsala na internetu, že se to má nastříhat dopředu. Když autobus zastavil na přestávku, oznámili to řidiči do předního skla, takže cestující nic neslyšeli a mezi sebou si vyměňovali zmatené šuškání, jak asi dlouho tu bude ten autobus stát, jestli si stihnout zakouřit.
Tahle cesta se ale dala s menší snahou prospat, protože na rozdíl od neoplanu zde bylo místo na nohy. Oba dva řidiči se nakonec v Praze na Florenci docela normálně rozloučili. Ačkoli snad to nebylo tím, že oba vypadali tak unaveně! Že by únava vnášela do lidí slušnost? Možná je to nějaké magické kouzlo slovenského geografického území, které způsobí, že se ze slovenského řidiče autobusu stane jakási hybrida bez srdce v pozůstalosti socialistických zvyků, které na čele září neviditelný nápis „ani mi do mého autobusu nelez.