Přišla jsem na zastupitelstvo s připraveným písemným proslovem, abych je neobtěžovala případnou nepřipraveností nebo emocionálními výlevy. Věc, kvůli které jsem tam přišla, se mě totiž osobně dotýkala, a to hned ve dvou aspektech. Jako čerstvě dostudovaná absolventka předškolní pedagogiky, nabiflovaná vysokoškolskými novinkami v oboru, a matka dvou předškolních dětí jsem nesouhlasila s rušením kuchyně v mateřské škole Stromovka. Považovala jsem to za krok zpátky. Druhá věc, která mě na celé věci naprosto konsternovala, byl způsob, jakým jsem se o tom dozvěděla. Dostala jsem ve školce přihlášku, kde bylo napsáno, že přihlašuji dítě z mateřské školy ke stravování do jídelny základní školy. Aniž by mi kdokoliv cokoliv vysvětlil, nebo mě jinak informoval, či snad připravil na takové rozhodování, mi byl mezi dveřmi mateřské školy předán papír s přihláškou, ke které mi samy učitelky dokázaly říct, že přesně neví, co se děje, ale že jim asi ruší kuchyň. Ve školce to považovaly za jasnou věc, se kterou už oni sami nemohou nic dělat. Pro mě to ale tak jednoznačné nebylo.
Mateřská škola je podle zákona službou rodičům. Její zřizovatel je město. O zrušení kuchyně může rozhodnout jen město. A já s tím nesouhlasím. Kolik dalších lidí s tím nesouhlasí? Nejen rodičů dětí, které tam jsou teď zapsané, ale také rodičů těch budoucích dětí, a vůbec celé veřejnosti, protože té snad není jedno, že město něco rozhodne, a ani se nenamáhá to lidem říct, a třeba ještě včas (natož se jich zeptat, jestli to považují za dobré).
Sepsala jsem petici. Ke dni jednání zastupitelstva tam bylo přes osmdesát podpisů náležících zákonným zástupcům kolem stovky dětí. Připravila jsem si projev, kde jsem shrnula argumenty pro zachování kuchyně, jednak ze strany samotného stravování předškolních dětí, které je prostě jiné, protože to jsou mega mrňavé děti se svými bouřlivými reakcemi na cokoliv, co není jejich organismu přirozené. A jednak ze strany samotného předškolního vzdělávání, protože není možné vkládat do malých dětí zdravé životní návyky bez součinnosti s kuchyní. (Ministr Chládek loni v létě potvrdil zájem ministerstva zachovávat u školek kuchyně, ačkoli je trend soustřeďovat stravování základních a středních škol do velkých jídelen.) Může tohle ale vědět někdo, kdo nikdy nevařil malinkému dítěti, neučil ho jíst, nekrmil ho, nevypiplával ho?
A pak jsem tam šla.
Na začátku jednání jsem vznesla dotaz, jestli bude moci veřejnost diskutovat k projednávaným bodům před tím, než se o nich bude hlasovat. Odpovídat mi začal starosta Kučera, že diskuse je až po všech hlasováních, a že jestli mám nějaké dotazy, mám s tím jít za svým poslancem. Přeslechla jsem se snad? Ne, znovu opakuje, že mám svoje názory tlumočit svým poslancům, nikoli zastupitelům. Nenechala jsem se odbýt. Nakonec zastupitel Čulík připustil, že pokud má veřejnost zájem a přináší zásadní argumenty k projednávanému bodu, je možné diskutovat před bodem hlasování.
Čekala jsem smysluplnou debatu nad tím, jestli je rozumné kuchyň zavírat nebo ne. Doufala jsem v možnost, přednést svůj názor zastupitelům, protože jsem měla pocit, že Rada města zastupitelům důležitá fakta zamlčela. Nebylo to tak zlé jako ve starém filmu Nezbedný bakalář. Ale bylo to špatné. Připomínalo to hospodu čtvrté cenové skupiny. Konečné slovo neměl jednací řád, ale starosta. Štěkání byla nepsaná výsada při překřikování, nikoli ostudné pochybení diskuse. Žádná neproběhla. Na argumenty veřejnosti Rada města nereagovala protiargumenty, ale řevem. Na dotazy po konkrétní odpovědnosti padaly úhybné odpovědi a žádná jména, žádná konkrétní data, žádné konkrétní částky, jen proklamace, nejasné nastiňování, úhybné manévry.
Někteří zastupitelé nechápali, co se děje, protože oni ani nebyli informováni, že hlasování o dodatku ke zřizovacím listinám znamená rušení kuchyní u dvou mateřských školek. Když jeden ze zastupitelů vznesl dotaz na paní Rybovou, proč jim to neřekla, ona odpověděla, že se o to nezajímali. A že se na to nikdo neptal, co bude s kuchyní té školky. Když zastupitel Grundman namítl, že vlastně už není o čem hlasovat, protože věc je ve fázi, kdy je rozhodnuto, Rada města neodpověděla. Nevyjasnila nikomu z přítomných, co znamená přestavba bývalé zvláštní školy na mateřskou školu bez kuchyně, proč místo modernizace kuchyně vedle v mateřince Stromovka budou raději nakupovat konvektomat za 800 tisíc, jak to myslí s tím, že kuchyň základní školy byla už od svého projektování připravená na vaření pro mateřinkové děti. Řekla jen, co bude s pozemkem po mateřské škole u kina: vyhrabou tam díru. A za půl hodiny zastupitelé na návrh pana Valtra schválili sto tisíc na modernizaci kuchyně mateřské školy Vostelčice.
Už dlouho na mě nekřičelo tolik lidí najednou. Snažila jsem reagovat v tom ukřičeném zmatku, ale moje věty se tříštily o řev paní Rybové, pana Čulíka, … Když milostivě dostanete slovo, za dvě sekundy vám skočí někdo ze zastupitelů do řeči, když chcete mluvit, musíte začít křičet, abyste přeřvali několik řvoucích zastupitelů, jejichž hlas splývá, a ani vlastně neslyšíte, na co se vás ptají..
A to jsem byla až poslední. Předtím se o slovo hlásily další rodiče a učitelky mateřské školy Stromovka. Starosta na ně křičel, bral jim slovo, dehonestoval okřikováním.
To, co se dělo na jednání zastupitelství 18. června 2014 v Chocni, vyjadřuje jedna scéna, kdy starosta zařve „končím diskusi“, a tím je další debata zastupitelů nebo veřejnosti ukončena. Ačkoli tím porušil vlastní jednací řád, hlava VII, bod 13 – ukončení rozpravy může navrhnout kterýkoliv člen zastupitelstva, ALE o návrhu se HLASUJE bez rozpravy.
Ať žije naše hezké město, o jehož budoucnosti rozhodují autokrativní jedinci, kteří nesnesou cizí názor, diskusi nezažili ani ve snu, a jediný argument, který používají, je síla jejich zastupitelské moci.