Tématu očkování jsem si všimla až tři měsíce po porodu první dcery. To když mě pediatrička pozvala na jedno ze čtyř očkování tzv. hexavakcínou. Reakce kojeneckého organismu se považovala za běžnou. To, co běžné nebylo, že se dcera v noci vzbudila a do rána zhruba pět hodin plakala, se zase s očkováním nespojovalo.. tak to šlo až do třetí hexavakcíny v šestém měsíci. Pak dcera přestala růst, měla každou nemoc, která prošla kolem našeho domu, odmítala jíst, když jedla, průjmovala, jednu dobu jen ležela a do toho onemocněla šestou nemocí (nejasná virová nemoc, existuje podezření, že je to mutant těch nemocí, na které se očkuje) Situace to byla mezní, a trvala zhruba čtyři měsíce, ale zároveň nebyla považována za kritickou a určenou k nemocniční intervenci. Dítě bylo v podstatě permanentně ne-zdravé, tedy unavené, plačící a neschopné delšího spánku. V žádném případě se stav nedával do souvislosti s proběhlým očkováním.
Začala jsem mít obavy, co se bude dít po dalších povinných očkováních. A jala se hledat informace. Narazila jsem na zatemňované, manipulované a výbušné téma, což jen prohlubovalo moji rozpačitost. Jedná se přece o něco docela zásadního, o to, co se vpravuje intravenózně do osmikilového těla mojí dcery, a jestli to pro ní, pro mou konkrétní dceru, je dobré, nebo ne, nakolik, je to dobré, a nakolik o tom mohu rozhodovat, když za ní nesu absolutní odpovědnost.
Zjištění první, rozhodně nemám dost informací, abych mohla poučovat nebo přesvědčovat druhé.
Zjištění druhé, ať se rozhodnu nechat dceru očkovat nebo ne, odpovědnost za ten krok padá jen mou hlavu.
Zjištění třetí, nést odpovědnost, když nemám dostatek informací, je obtížné.
Zjištění čtvrté, pokud nenechám dceru očkovat, zažiji obstrukce při umístění do školky. Pokud ji nechám očkovat, a ona bude mít zdravotní následky, doživotní břímě ponesu jen já a moje rodina. Ani jedna pojišťovna v téhle zemi totiž není ochotna pojistit moje dítě na vedlejší následky způsobené povinným očkováním.
Nastudovala jsem argumenty kolem očkování. Vlastně jsem byla rozhodnutá neočkovat od chvíle, kdy jsme začala mít rozpačité pocity z očkování. Ale nebyla jsem schopná si takové extrémní rozhodnutí ustát.
Hledala jsem dál. Očkování považuji za nutnost, kterému neumím odporovat. Považuji je za zdravotní nebezpečí pro své dítě. Nemám sílu k odporu proti státnímu systému, který ministerskou vyhláškou nařizuje plošné očkování. Jistá cesta existuje v podobě individuálního očkovacího kalendáře. K tomu je potřeba podrobný imunologický rozbor dítěte, který provede krajská nemocnice na žádost pediatra. I tato cesta se mi zdála extrémní.
Nakonec jsem se rozhodla, že zajdu do ordinace. Navrhovala jsem variantu, nechat dceru očkovat, a nechat si zadní vrátka. Chtěla jsem ampuli od vakcinačního séra, k výrobě homeopatického léku, pro případ nežádoucích vedlejších následků. Dohodli jsme se. Obal od vakcíny mi nechají v ordinaci, a vydají mi ho proti souhlasu hygienické stanice, že si mohu tento nebezpečný odpad odnést. Přistoupilo se k očkování, a… zdravotní sestra obal od séra hodila do koše mezi nějakou změť. Bohužel to byla poslední dávka této šarže, další krabice měla jiné číslo.
Vypadalo to jako sen. Takové úsilí, a celé vniveč. Taková snaha z mé strany, nakonec i ze strany lékařky, která je nakonec popravena krvavým košem na nebezpečný odpad. Příčina? Automatické chování zdravotní sestry. Neúmyslné zautomatizované pohyby. Nedostatečná úcta k individuálnímu rozhodnutí jedné klientky zdravotního systému.
Přijde mi, jako by scéna vystihovala podstatu zdravotního systému. Přesně to, co mi v něm nahání hrůzu. Automatizace. Jednotka Člověk definována tělesností, a tabulkově seřazena.
Samozřejmě lze namítat, že jde o Banalitu. Naprostou banalitu. Stejně lze nazvat banalitou, že dítě může mít po očkování vysoké horečky. Lze nazvat banalitou, že je 150 dětí poškozeno vedlejšími účinky vakcíny, když se jich půl milionu úspěšně oočkuje a přežijí bez znatelných následků. Možná. Protože s postupujícím výzkumem v jiných oblastech se opatrně zjišťuje, že různé zdravotní anomálie jako alergie, senná rýma, atopický ekzém, poruchy spánku, hyperaktivita, poruchy chování a podobně, by mohly mít svoji příčinu v prováděném plošném očkování. Třeba právě proto, že kdy a jak dítě očkovat se neřídí jeho individualitou, ale obecnými pravidly pro plošné očkování.
Mimo to je vakcína, úplně primitivně popsáno, složena z mrtvé nemoci a nosičů. Ty nosiče jsou ovšem látky jako například rtuť nebo formaldehyd.
Vedlejší účinky jsou pak popsány jako – v té horší variantě – epilepsie, otoky mozků.. a následky jsou pak zpomalený vývoj, mentální retardace, hovoří se i o autismu.
Naproti tomu stojí argumenty, že očkovat se musí: protože musíme být solidární s celkem, a ochrana proti konkrétní nemoci je dána proočkovaností populace. Očkované dítě nemá tak těžký průběh nemoci, když proti ní bylo očkováno.
V posledních letech se u nás objevují těžké vymýcené nemoci, například na černý kašel umřeli za poslední tři roky čtyři kojenci.
Neuvádí se ale podrobnější informace, že ti čtyři byli odloučeni od rodičů, a těžce léčeni na jiné zdravotní problémy.
Člověku, zkrátka, vyber si.
Buď necháš očkovat, nebo nenecháš. Já stát tě na Tvé volbě neomezuji.
Když nenecháš, proběhne správní řízení, které nějak dopadne. Tím to skončí.
Ovšem problém je, že když člověku očkovat své dítě nenecháš, nepůjde do školky. Do školky totiž mohou nastoupit jen plně oočkované děti.
Kam se pak najednou ztrácí argument solidárnosti?.. Když je 100 % dětí ve školce proočkovaných, proč mezi ně neočkované nemohou?
Čemu dát člověče přednost, nejasnému riziku zjevení se vedlejších očkovacích účinků u Tvého dítěte, nebo hrozící sociální izolaci od tří do šesti let?