Dozrálo ve mně rozhodnutí. Podala jsem výpověď, půjčila si auto, naložila do něj svých pár věcí a odstěhovala se z Prahy do Chocně. Malého města v podhůří Orlických hor. Nebylo to samozřejmě úplně z čistého nebe. Přijela jsem tam několikrát předtím a pečlivě pozorovala detaily, které by se mohly týkat mého budoucího pobývání. Nejvíc mě fascinovala příroda. Město je nejzelenější z měst, které jsem kdy viděla. A snad všichni Choceňané jezdí na kole.
Taky bylo důležité si tam zajistit nějaké zaměstnání, ale události se odvíjely jinak. Když jsem tam dojela, v rozhlase jsem si pracovní místo zpravodajky okresu Ústí nad Orlicí teprve dojednávala a jediné, co jsem tedy měla připravené, byl převod trvalého bydliště a bankovního konta.
Přihlášení se do nového bydliště doprovázela scénka s nádechem trapnosti. Paní Šalyová na tamním úřadě řekla, že je moje jméno podivné, a že jestlipak že já to nejsem cizinka.. Doslova zaznělo: „Jestli je to cizinka, tak nám ji sem netahejte.“ Byla jsem z toho zaražená. Jestli je tohle veřejné vyjádření člena státní správy města, budou tam ostatní lidé taky takoví šovinističtí, zlí a svázaní strachem z jinakosti?
Osobní setkání se odehrálo v mezích slušnosti. Jen mezi námi došlo k neshodě ve věci mého předchozího bydliště. Dosud jsem vyrůstala, žila a posléze zůstala trvale hlášena v malé středočeské vesničce jménem Lochy, s kostelíkem Svatého Bonifáce ze 13.století, šestnácti domy a velkokapacitními výkrmnami dvou tisíc hovovězích dobytků.
Ale podle úřednice i podle Seznamu měst a obcí České republiky, vydaného Ministerstvem vnitra, se jednalo o čáslavskou ulici.
Město Čáslav je od tohoto místa vzdálené tři kilometry přes řeku Klejnarku, mnohá pole a obec Kalabousek. Čáslavská radnice na začátek obce nechala vpíchnout i honosnou bílou ceduli, označující začátek a konec obce Lochy.
Nenechala jsem se vyvézt z míry. Ubitá argumentem tlusté bichle z Ministerstva vnitra, kde jsem na vlastní oči viděla napsáno černé na bílém, že Lochy jsou ulice, jsem podepsala, že jsem dosud bydlela v ulici města Čáslavi.
Další budíček jsem zažila na dalším úřadě, o pár kilometrů dál.
Dosud jsem si myslela, že záležitosti typu hledání zaměstnání v okrese s nedostatkem pracovních míst nebo změna trvalého bydliště, jsou běžnou součástí života, a že úředníci jsou pomocnu rukou, která poskytuje fundované informace.
Práci v rozhlase jsem nezískala, nabídli mi jinou, kterou jsem se teprve musela naučit a pak projít posouzením, jestli jsem pro ně užitečná. Existenční záležitosti se pro mě začaly jevit dost nejistě. V dobré víře, že nevyjde-li práce v rozhlase, můžu se živit něčím jiným, jsem se rozjela do Ústí nad Orlicí na úřad práce pro nějaké informace. Čím dřív se informuji, tím lépe.
Ve veliké budově jsem požádala první úřednici, která nevypadala zaneprázdněně, o radu, jaký postup mám zvolit, konkrétně za kým v tom úřadě jít. Protože bylo odpoledne, nebo jsem zrovna měla štěstí, na podatelně nikdo nebyl. Chtěla jsem se jen dozvědět, co potřebuji. A hloupě jsem se nechala zatáhnout do kolečka dotazů, na které jsem se pokoučela rychle odpovědět, takže pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumění. A následoval pro mě hrozivý monolog úřednice, že já porušuji nějaký zákon, když se chodím do rozhlasu učit nějaké věci a nemám s rozhlasem smlouvu, a že se dnes nemůžu registrovat, a že až se zaregistruji, ona mě šoupne rovnou do Žamberka na linku, potřebujou tam dvěstě lidí, moje zájmy ji nezajímají… Z mých vytřeštěných očí vyšel už jen nevyslovený otazník.
Na závěr dopadlo všechno dobře. Nakonec jsem potkala jiné úředníky, kteří mi ochotně pomohli se zorientovat v mých nových životních skutečnostech. Zůstává pro mě platné tvrzení, že úředník je člověk, který má svou práci rád. Ale ty dvě dámy, které jsem si vykoledovala, mi daly lekci, které doteď nerozumím. Protože někde v nitru duše jsem pořád přesvědčená, že empatie nebo alespoň vstřícnost mají být automatickou výbavou úředníka.