Slavnosti vína na Perštýnském náměstí v Pardubicích skončily po půlnoci. Vlak, kterým jsem se měla dopravit domů, měl přes hodinu zpoždění. A tak se stalo, že jsem kolem půl druhé v noci s dvěma promile alkoholu v krvi seděla před pardubickým nádražím, kouřila a čekala na vlak. Neseděla jsem na lavičce, protože tam žádné nejsou. Neseděla jsem ani opřená o budovu nádraží, ani na obrubníků silnice, protože ten se jeví od nádraží v nočním potemnělé atmosféře hodně daleko. Navíc tam stojí autobusy. Prostě na rozlehlém prostranství s dlažebních kostek jsem po půlnoci seděla s přítelem a kouřila. Mlčeli jsme. Přemýšlela jsem, v mezích alkoholického oparu, co se stalo, že ten vlak má takové zpoždění, a jak je to strašné, kolik jsem musela uběhnout metrů, abych vlak stihla včas, a on nejede, a kdypak asi pojede, a že mám jedinou cigaretu… Když přijelo auto a ozvala se otázka: „Co tady děláte.“ V atmosféře rezignace a městského ticha, nenadálého vyrušení či čeho, mě napadlo jen ironicky poznamenat: „Sexuální orgie.“ Jenže ten, kdo se ptal, byl strážník městské policie, velký nabobtnalý chlap s holou hlavou. A neměl náladu na vtipy. Otázka se opakovala. Přítel odpověděl: „Čekáme na vlak.“ Následovala otázka, proč čekáme tady, na kterou jsme neodpověděli.. Co taky odpovídat. Na vlak se čeká na nádraží. Na nádraží se nekouří, tak čekáme před nádražím.. Byli jsme vyzváni, abychom si sedli na lavičku, která tam v okruhu sta metrů žádná není. A protože jsme mlčeli a ani nevykonávali pohyb, byli jsme legitimováni. Následně mně osobně bylo oznámeno, že provádím-li sexuální orgie, jak jsem řekla, – řekla to tak pane- obrátil se policista na přítele, který přisvědčil, že jsem to řekla, pak budete potrestáni oba blokovou pokutou za veřejné pohoršování. Musela jsem dýchat to trubičky, nešlo mi to, takže mi policista se služebním číslem 082 vyhrožoval, že mě odveze na záchytku, jestli to už nenadejchám tak, aby mu přístroj dal potřebné údaje. Policista s číslem 062 řekl, že kdybychom si sedli na květináče, které tam jsou, že by nás nepřijeli kontrolovat, ale že jsem se tam váleli (jeho slova, seděli jsme na zemi, nepobíhali, nehulákali, ani se nelíbali nebo neprováděli cokoliv jiného mimo apatické čekání, nedemolovali prázdné prostranství. Krom toho) a oni to viděli v kameře, tak za námi vyjeli.
Že jsme se váleli… Přála bych si, aby se každý, kdo se kdy bude válet, válel jako my dva.
Myslela jsem na to, že jestli si ti dva páni takhle představují sexuální orgie, tak mi jich je líto. Naštěstí se mi motal jazyk tak, že jsem nebyla schopná se ani obhajovat. Kdybych myšlenku, která mi právě proudila hlavou, vyslovila, asi bych místo do Chocně jela na záchytku. A tahle představa byla natolik děsivá, že mi zavřela ústa. Cítila jsem se v pasti.
Ano, byla jsem nadmíru opilá, ale to ze mě nedělá nesvéprávnou bytost. Nedělala jsem hluk ani jiné nepravosti. Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem ve svém smyslu pro absurditu na absurdní otázku řekla odpověď v logice absurdnosti.
Pokutu zaplatil přítel, za mě i za sebe. A odpochodovali jsme do nitra nádraží, kam za chvíli přijel vlak.
Když jsem vystřízlivěla, bolela mě z toho duše. Z toho zážitku bezmoci, který jsem si způsobila. Cítila jsme hořkost, a nespravedlnost. Byla to tvrdá reakce státního služebníka na něco, co se mohlo odbýt příkazem, že před nádražím se nesmí sedět na zemi. Nebo že v noci se nesmí sedět před nádražím.
Nebyla jsem si jistá. Našla jsem si, podle bločku od pokuty, co jsem udělala. Pohoršovala na veřejnosti. K tomu podle zákona musí být ještě dva svědci, kteří nebudou ani státní orgán, ani postižení. Ti, kteří se cítí pohoršování. To se nestalo. Pohoršovala tím, že jsem seděla na zemi. Jako hipiesačka.
Na pár dní mě to zblblo. Nějak jsem ztratila půdu pod nohama ve otázkách, co je přestupek, a kdy přestupuji zákon. To se projevovalo ve chvíli, když jsem zahlédla nějakou uniformu nebo když jsem procházela nádražím. Například jsem jela do Ústí nad Orlicí a uviděla policejní auto a přemýšlela, kam se rychle schovám, aby mě neviděli. Následně jsem styděla. Za svůj strach.
Další den jsem byla znovu v Pardubicích. Jela jsem večer z práce, když pomalu ve stejném místě před nádražím vedle mě na té „pěší zóně“ zabrzdilo auto městské policie a z něj vyskákali ti samí policisté, kteří mi v sobotu v noci napařili pokutu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem, co dělám za přestupek. Ale oni si mě ani nevšimli. Jak vyskákali, pokračovali do nádražní haly. Ten s číslem O82 „velký zlý“ si poklepával o stehno pendrekem, ten menší patolízalský O62 za ním pohupskával.. Hledají oběť, mě napadlo. Jsou to vydlabaný mača, napadlo mě dál. Nedělám nějaký přestupek, proboha, projela mnou otázka.. Málem jsem si nechala ujet vlak, jak jsem měla strach .. a strašně jsem se styděla za svůj strach. Vzpomínala jsem, jak jsem před pěti lety na Hlavním nádraží v Praze viděla policajty kopat do bezdomovců, a vytáhla foťák, a začala to fotit, aby se lekli a přestali kopat, a oni přestali a mě odvlekli na stanici a tam mě tři hodiny drželi a vyhrožovali, že mě „zavřou do klece“, jestli neřeknu, jak se jmenuji, a já nechtěla, protože není zakázáno fotit na veřejných místech.. a měla jsem tam strach, strašnej, z policistů, že mi něco napíšou ke jménu ve svých databázích, a že pak mě budou šikanovat všichni policajti, který mě kdy budou legitimovat, a protože jsem chodila fotit streetparty, nechtěla jsem mít problémy.. a jak mě pak nakonec pustili i bez jména, a nabízeli mi sanitku, protože měli strach, že mám infarkt.. a venku čekali ti tři, co jsem je fotila, a nabídli mi domluvu, že když na ně nesepíšu stížnost, o které jsem mluvila, tak já nebudu mít záznam v jejích databázích, a já na to kývla a se slzami utekla, zbabělá..a za dva roky tu policejní stanici zavřeli, protože inspekce Ministerstva vnitra tam prokázala šikanu..
Ta stará ranka se otevřela. Moje zbabělost na mě zírala.
Skrze tuhle událost, která ve mně ještě další týdny zrála, jsem si uvědomila, že se bojím. Bojím se o sebe. Když je ubližováno někomu, to jsem silná, to znám cesty, to vím, jak dál a co s tím. Ale že když se to týká mě osobně, zalézám do konformnosti, nechci, aby na mě bylo vidět. Abych čímkoliv vyčuhovala z davu. Abych si „mocné“ tohoto světa nepohněvala.
Nějakou dobu jsem se prala s tím podat na ty dva policisty stížnost. Někomu „mocnému“ sdělit, že jsem se cítila nespravedlivě nebo alespoň neadekvátně potrestána. Ale neudělala jsme to.
Pak jsem si začala všímat, že to, za co jsem byla potrestána, se běžně děje za denního světla, a není to trestáno. Za všechny příklady povalujících se lidí, kteří dělali rambajz před pardubickým nádražím za poslední tři týdny bych chtěla uvést jen jeden ne-charakteristický a výmluvný příklad.
Opilá asi čtyřicetiletá paní seděla na obrubníku, když kolem šli nikoli městští, ale státní policisté, dva, ve dvě hodiny odpoledne, a ona ně začala křičet: Halo, odvezte mě na záchytku!! Odvezte mě na záchytku sakra, jsem ožralá, že nemůžu chodit.. A oni jí řekli: „Až zítra.“ A ona křičela:“ To už budu střízlivá..“ A oni odešli.
Nemám chuť si na ně stěžovat. Mám velkou touhu se zbavit své zbabělosti. Až se příště dostanu do situace, kdy se střetnu s tím, kdo má moc, a bude si mě „dávat“, nechci cítit strach. Protože mi láme páteř, žene mi slzy do očí a dělá ze mě chudinku, z čehož je mi potom, co všechno skončí, mnohem hůř, než z pokut za veřejné pohoršování.