„Ty … (nadávky), já tě zabiju, jaktože si se po.. (vulgárně pomočila), to si necháš na sobě, ty mokrý hadry, já sem se tě ráno ptala, jestli chceš plínku, říkala si, že ne, tak si v tom zůstaň!“ a tak dále. To je letmý přepis monologu matky ke své ještě ne dvouleté dceři po tom, co se počůrala v mateřském centru v Chocni.
Děje se námi matkami něco? Matkami, babičkami, prababičkami, nematkami, otci, dědy..?
Ještě dvě generace zpátky měla ženská v rodině na starosti děti, domácnost, potřeby manžela, a ještě třeba zaměstnání. Všechno udržet v chodu ji stálo fyzické síly, takže průměrný věk úmrtí byl v padesáti. Mimo to nezbývalo příliš času na nějaké „babrání se“ s dětmi. To znamená, dítě funguj, a když ne, tak máš smůlu, není čas ti věnovat tolik objímání, mazlení, společného hraní, pozornosti, lásky..
Ještě generaci zpátky je žena pořád blokována pracovním procesem, a nerovným rozdělením existenčních úkolů mezi muže a ženu.
Přítomnost jede ve starých kolejích, přesto mají ženy v současnosti více prostoru a energie, které mohou vrhnout například jen na dítě. Samozřejmě tohle píšu s vědomím, kolik problémů dnešní matka, otec, obecně rodič musí řešit, aby rodina byla, měla co jíst a fungovala.
A teď zpět k původnímu případu násilí.
Takže matka svoji energii a čas, který v minulosti věnovala obstarávání živobytí a členů domácnosti, může dnes částečně použít na kvalitnější péči o konkrétní dítě. Očekávaný model je, že mu bude věnovat více láskyplné náruče. Místo toho používá starý model zkratkovitého násilí. Toto násilí uvolňuje její přetlak. Neboť ona má představu o tom, jak by chtěla, aby se daná věc vyvíjela. Dítě ale nefunguje podle představy. Po výbuchu matčina psychického či fyzického násilí dítě stále nefunguje podle matčiny představy, ale matce se částečně ulevuje.
Něco se ale mění. Ta malá holčička zažívá pravděpodobně opakovaně, slovní ataky své matky.
Její malý mozek zpracovává nezpracovatelnou informaci: totiž automatický program >maminka mě miluje<, a zažívanou zkušenost, kdy ji maminka ponižuje, nadáva jí, tedy >nemá holčičku ráda<. A na vrcholu výše uvedeného případu je hysterický řev „já tě zabiju“, který mozek dítěte zablokuje. Protože vedle programu >maminka je milující<, má dětský mozek od přírody ještě program >chránit svůj život<.
Neboť mozek, natožpak dětský, nerozlišuje mezi představou o jevu, a jevem samotným, slova „já tě zabiju“ jsou po něj vyvoláním poplachu.
Bez ohledu na to, jak se povede dítěti situaci přežít, jeho tělesné reakce reagují na ohrožení na životě, i když matka vlastně jen vyhrožuje, a nemá skutečný úmysl dítě zabít.
Co udělá dětský mozek s dvěma naprosto protichůdnými informacemi, které se týkají jeho niterné podstaty?
Jaké vztahy bude vyhledávat v budoucnosti, když v dětství zažívá zkušenost >ten, kdo mě miluje, mě chce zabít<?
Uvedená historka se děla před zraky jiných matek a jejich dětí. Ostatní matky i děti ztichly v šoku. Když situace vybublala, pokračovaly v nějakých činnostech. Atakující matka i její dítě se později také zařadily do běžného provozu.
Měl mít příběh nějaký konec? Pak Jaký?…