Kamkoliv kopnu na naší zahradě, narazím na staré tašky, cihly, rozbité betonové rantly od záhonků, střepy, kusy drátů, zbytky rozbitých konvenčních předmětů, a bílej bordel, kterej slepuje hlínu do cucků. V jednom místě dokonce při letních vedrech začal ze země vytékat asfalt. Tam, kde tryská, jsem našla betonová hrazení. A začala to vyhrabávat. Rozděluji to na čtyři hromady: stavební suť, hlína znehodnocená drobným silničním štěrkem, drny, ze kterých je vyklepaný štěrk, a odpadky s tím bílým sajrajtem.
Jak jsem se začala ponořovat do té díry v zemi, a rukama jak při archeologickém výkopu od sebe oddělovat ty jednotlivé komponenty skládky, jsem došla k určitým zjištěním.
Ale první zjištění měla moje starší dcera: koukala na mě, jak se hrabu v té jámě, občas se nabídla, že něco podá, odnese, (obvykle užvaněná) mlčela, a pak povídá: „Už mě to nebaví, ti pomáhat.“ A pak začala běhat po zahradě a zpívat si: „To nám tady nechaly staré babky.“
Zmýlila se. Starý dědky to tady pracně naházeli a zahrabali. Starý babky se na tom podílely nejspíš jen tím, že k tomu mlčely, a tak s tím jiným způsobem souhlasily. A celé předchozí generace. Svým postojem: nacpat vlastní bordel někam, aby na něj nebylo vidět, a dělat, že neexistuje. A to myslím nejen fyzicky, ale i psychicky. Všechna ta nevyřešená traumata a bolesti, osobní i společenská, kterých se minulé generace účastnily, jsou dobře schovaná, aby byly čisté štíty. Kdysi na to měly ty stejné generace penetrační označení: „Navrch huj, uvnitř fuj.“
Tak jsem se hrabala zase v tý jámě. A moje druhá dcera, zaparkovaná v kočárku vedle jámy, koukala do oblohy a tichounce brmlala. Jako by mi pomáhala čistit na nějaký jiný úrovni. Mně tekly slzy. Nejdřív sebelítosti nad otázkou „Proč?“. A pak nějakou vnitřní očišťující bolestí: jako by to, že jsem se rozhodla ten prostor pod námi vyčistit, ukončovalo éru devastování, znevolňování, zneužívání, ovládání, … tu mentalitu moci, která očkovala lidi postojem, že kdo neovládá, bude ovládán.