Reklama
 
Blog | Dagmar Bláhová-Jarombeková

Proč je v tobě, porodnice, pořád mizerně…

Mizerně v tobě, porodnice. Proč? Protože to je pořád los: na koho natrefím, když tam přijedu v konkrétní čas. A co k tomu? Potupné nástupné opatření proti existenci porodních asistentek mimo zdravotní zařízení. Komu vadí jejich lidský přístup? Komu vadí, že někdo potřebuje jejich podporu?

Seděla jsem onehdy ztuhle ve zdravotním výboru Poslanecké sněmovny a sledovala Borise Šťastného, jak před ostatními poslanci vášnivě a těkavě proklamuje, že dítě patří státu, a která žena to nechce přijmout, té ať je odebrána možnost využívat zdravotního pojištění.

Chtělo se mi zvracet.

Pan Šťastný by potřeboval psychoterapii, aby se zbavil svých traumat. Ale místo toho se pustil do politiky. A za největší problém celého českého zdravotnictví považuje ženy, které mají problém s kvalitou těhotenské, porodnické a následné péče.

Reklama

Těhotenská je předimenzovaná a ke každému těhotenství se chová jako k rizikovému.

Porodnická péče je postavená na důsledné kontrole porodu ze strany nemocničního lékaře, bez ohledů na psychologické aspekty porodního procesu a jejich dopad na hormonální rovnováhu, budoucí endokrinní nastavení dítěte a schopnost matky i dítěte se v dalších měsících vyrovnávat se zatěžkávacím obdobím.

Tři složky péče na sebe nenavazují, poporodní péče v podstatě neexistuje.

Řešením například v Německu je péče porodní asistentky. Ta jako spojovací čára provází ženu od začátku těhotenství, přes porod, až po šestinedělí, které u nás jakoby pro lékaře neexistuje.

Nechce se mi tady snad ani psát, co mě napadá: že ten zlatý stát prostě jen potřebuje ženské maso, aby donosilo dítě, a co se děje pak, je jedno, vždyť máme umělé mateřské mléko a ženská je stejně jen nástroj na donošení dítěte. A jak to rezonuje s tím vášnivým a tiky provázeným proslovem pana Šťastného: „..Dítě patří státu, a která žena nechce rodit pod dohledem státu, ať je bez zdravotního pojištění!..“

Že by pro stát bylo lepší, kdyby do těhotenství a porodního procesu raději nezasahoval, panu Šťastnému nedochází.

Ušetřil by spoustu peněz.

Jenže zdravotnictví je bezva dojná kráva. Nač tedy šetřit, nač zefektivnit procesy? Každý vykázaný úkon jsou přece další vyplacené peníze. Všechny ty velké porodnice lepším způsobem zamaskují plýtvání, nenecháme si to kazit od malých porodnic, prosadíme uzavření, a veřejnosti vnutíme, že mají málo porodů, a proto jsou nebezpečné.

Že je to opačně? Kdo by tomu věřil v zemi, kde hlavní slovo o těhotenství a porodu mají většinou lidé, kteří nikdy nerodili, ani rodit nebudou !

Jeden malinký příběh, můj:

Čekám druhé dítě.

U toho prvého bylo každé vyšetření gynekologem tak hrubé, že jsem pak půlden proplakala. Protože jsem na malém městě v okrese s vysokou nezaměstnaností neměla ke komu přejít, snášela jsem nutné zlo až do chvíle, kdy mi lékař oznámil, že podle jeho výpočtů mám už rodit, a tedy že půjdu na vyvolání. Moje dcera se narodila zdravá o celý měsíc později, ale než se narodila, strávila jsem měsíc bojem za to, aby mohla v mém břiše zůstat. Zdravotní systém reprezentovaný oficiální doktrínou, že doktor má vždy pravdu, a že na jakékoliv námitky ze strany pacienta není brán ohled. Pacientka, tedy těhotná žena, je prý nesvéprávná, protože je zblblá těhotenskými hormony.

V té kritické době, kdy je důležité, aby žena byla v klidu, připravovala se na porod, kdy vrcholí přípravy matky přírody na zrození života, kdy tisíciletí naprogramovaný metasystém vyhledává bezpečné místo k porodu, jsem svoje bezpečí našla u porodní asistentky. Aniž by mi bolestivě hrabala v pochvě, mě vyšetřila zevně, naučila mě, jak dítě nahmatám, a ubezpečila mě, že to rozhodně není na porod. Její klid a pokora vůči mému tělu pro mě byla doslova záchranou mojí naprosto rozhozené psychiky.

Která těhotná žene snese vydírání lékaře, že jestli nepůjde na vyvolání, zabíjí své dítě?

Abychom si to spolu vyjasnili definitivně, potkali jsme se s oním doktorem nakonec v noci na příjmu v porodnici. Věřím, že si se mnou pan doktor nevyřizoval účty. To určitě neměl zapotřebí. Byl to starý vlk před důchodem. Měl prostě jen zajeté postupy a těch se držel. Jedním z těch postupů bylo, že porod kontroluje on. A že k tomu má nástroje jako preventivní nástřih hráze nebo preventivní naskakování na dělohu. Obojí preventivně zakázané. Obojí s destrukčními důsledky na ženské tělo i psychiku, často doživotními.

Druhé těhotenství mi formálně spravuje jiný gynekolog. Taky starý vlk, před důchodem. Ale i přes tu celoživotní rutinu mu zůstal respekt k ženskému přirození: jeho vyšetření probíhá ohleduplně a bezbolestně. I když jinak jen mlčí. Otázky nemá rád: reaguje na ně, jako bych zpochybňovala jeho lékařskou autoritu. [„Bude mít ten lék vliv na dítě?“ – „Myslíte si, že bych vám nějaký takový lék předepsal?“] Při odmítnutí zdravotního úkonu, které provádí rutinně, se rozčílí a dostane se na hranici lži a manipulace. [„Nemůžete odmítnout vyšetření na genetické vady, je to ze zákona povinné.“] Nakonec se ale spokojí s podepsaným reversem, a na usmířenou řekne, že doufá, že ho po porodu nezažaluji, že se mi narodilo nemocné dítě. Svrbí mě pusa říct, jestli za léčbu nemoci považuje interrupci kvůli teoretickému podezření na genetickou vadu, ale šetřím síly.

Nekladu otázky, a často myslím na to, proč vlastně do té poradny chodím. Asi proto, že mi tam postupně vyplňují políčka těhotenské průkazky, a tak mi potvrzují, že těhotná opravdu jsem. Protože v téhle zemi úředníkům nestačí mít hroší břicho a obrovská ňadra. A já jsem ke všemu ještě nezaměstnaná.

Otázek mám ale spoustu. Mám přečtenou veškerou dostupnou literaturu, doprovodné těhotenské problémy na těle i duši řeším s homeopatem, a (!) porodní asistentkou.

Nakonec nastane chvíle, kdy se objeví větší problém, a já pro jistotu [pořád věřím, že doktor tu je od toho, že rozumí tělu víc než já, a že mi dokáže pomoci] jedu za gynekologem. Tu pochopím, jak to vlastně ten starý pán asi má. Zdravotní sestra mu v pomýlení řekne, že je to akutní, a přibíhá úplně rozsvícený pan doktor, někde nejspíš nechal půlku svého oběda, cítím se trapně, nejsem akutní, ale nesnese, abych mu cokoliv vysvětlovala, hned mě žene na vyšetřovací kozu, a … zachraňuje mě. Vypadá naplněně, šťastně, využitě.. září jako slunce.. nejspíš mu začínám trochu rozumět… Slézám z kozy, on má vzorky, a říká, že to prozatím vypadá dobře. Napíše mi lék, který mi nakonec pomůže na týden, a pak se to všechno zase vrací, ale to už mi nemusí nikdo vysvětlovat, alopatická medicína to tak má, a já jsem tam jela, protože jsem měla o sebe a své dítě velký strach.

Podruhé a pak dál to už s miminkem zvládáme bez oficiálního zdravotnictví. A i když problém se vleče, další rutinní testy neukazují gynekologovi žádné fatální problémy.

Mesiáš. Tenhle pan doktor je doktorem, i na stará kolena s respektem k ženskému pohlaví, který věří, že může zachránit. A já pomalu rozumím, v čem se dostávám ve zdravotnictví do konfliktu.

V hranici toho, kde jsem ohrožená podle sebe, a kde jsem ohrožená podle zdravotnických měřítek.

A teď se vrátím znovu k českému porodnictví. To má ty měřítka nastavená na rizikovou rodičku. Se všemi rutinními vyšetřeními v těhotenství, u nichž jsou některá sporná ze zdravotního nebo vypovídajícího hlediska, a se všemi zásahy do porodního procesu, u nichž je většina s negativním dopadem na porod samotný, a hlavně na dobu poporodní.

Krom toho tu máme paternalismus mužského odborníka nebo politika, který rozhoduje o něčem, co se ho týkalo naposledy, když byl sám nějakou ženou zrozen. Valná většina těchto mužů byla porozena v socialistické porodnici, která se k dětem i matkám chovala s nacistickým přístupem separace matek od dětí a kojení podle zprůměrované tabulky v daných časech.

Možná se ti muži nějakým podvědomým způsobem mstí za bolest, kterou jako novorozenci prožívali. A vrací to celému ženskému pokolení. Vzhledem k tomu, že mají moc a přístup ke zdrojům, je jejich válka efektivní.

Místo aby podporovali procesy humanizace porodnictví, utvrzují v nich mocenské struktury. Místo aby prosazovali přirozený porod, udržují porod v roli mocenského nástroje.

…Při přirozeném porodu dochází ke změně vědomí. V bdělém stavu pracuje mozek hlavně na frekvenci beta vlna, zatímco při orgasmu, při přechodu do spánku nebo právě při porodu převládají alfa vlny. Mozková aktivita se změní, žena se dostane do stavu změněného vědomí. Bolest končí ve starých mozkových strukturách, které porod řídí, zatímco šedá kůra mozková má být utlumena. Bolest rodička vnímá, ale nezanechává v ní emoční stopu. V momentě, kdy porodí a vědomí se vrátí do normálu, už si bolest nepamatuje. Pokud je ale rušena, probíhá porod za bdělého stavu a ona vnímá bolest naživo. Ukládá se jí do emoční paměti a přesně si pak pamatuje, co strašného se jí dělo. … gynekoložka Helena Máslová

K čemu je současnému státu dobré, aby ženy a narozené děti prožívaly zcela zbytečně bolest?

K čemu potřebuje stát porodem deformované a do budoucna manipulovatelné děti a matky?