Potřebovala jsem naskenovat fotky. Blízký člověk mi nabídl, že je mohu oskenovat u něj v práci. Pracuje ve velké firmě v oblasti strojírenství, která si nepřeje, aby se po jejím areálu pohybovaly cizí osoby. Chrání svoje technologie. Na vrátnici jsem se dozvěděla, že dovnitř můžu vstoupit na odpovědnost toho člověka, ale oficiálně tam nejsem. Přítel zareagoval pro mě překvapivě. Řekl, že když oficiální cesta neexistuje, nedá se nic dělat. Při odchodu jsem si vzpomněla na holocaust, psaná pravidla, která jiní lidé obcházeli a tím zachraňovali životy. Srovnání nebylo na místě. Mně nešlo o život. Šlo jen o ušetření času. Kdybych si mohla fotky naskenovat sama, byly by večer na webu. Takhle se to oddaluje na neurčito. Cítila jsem zklamání, že na sebe odmítl vzít neurčité riziko možných výtek ze strany kolegů, že tam nemám co dělat, a že porušuje pravidla. On, ne já. I když jsem se nechystala provádět půmyslovou špionáž. Dotčené bylo moje Ego. Něco jsem chtěla, a on mi stál v cestě.
Noc předtím jsme se spolu bavili o pravidlech. Že když neexistuje oficiální cesta, jak projít dál, je to jasný signál, že má člověk počkat, dokud nedostane oficiální povolení. Pokud nejde o život.
Začaly se mi vybavovat chvíle, kdy jsem se stala příjemcem výhod z porušování pravidel. V žádném okamžiku nešlo o život.
Naříklad vlak. Odjížděl rychlík, když jsem přiběhla na nástupiště. Byl to moment, kdy strojvedoucí pomalu už už spustil start. Přesto to neudělal, svoje rozhodnutí oddálil o půlminutu a nechal mě nastoupit. Pak se rozjel. Nemusel to udělat. V pravidlech je dáno, že rozjíždějící rychlík nemusí nikomu zastavovat. Pravidlo má logiku. Byla jsem na sebe hrdá. Moje Pýcha? Kvůli mě totiž zastavil rychlík. Oprávěná radost. Nepřijedu pozdě na školení. Pocit viny: mohla jsem přece z domu vyjít o něco dřív.. Jenže jsem jen člověk. A žiji ve světě, který se chová nepředvídatelně. Kolikrát tenhle samý rychlík přijel s hodinovým zpožděním a způsobil mi tím nemalé problémy.
Další případ. Řidič tramvaje. Ačkoli už tramvaj vyjížděla ze zastávky, řidič tramvaj zastavil a nechal mě nastoupit. Porušil pravidla. Ozvala se moje hrdost: zastavil kvůli mně. Poděkování: že to udělal, stihnu si koupit ještě svačinu a ostatní na mě nebudou muset čekat. Ač se rozjíždějící tramvaj nemusí kvůli zpozdilému cestujícímu zastavit.
Obsluha v restauraci, kde visí cedule, že se neobsluhuje, všechno si má zákazník vyřídit u výčepu sám. Zeptala jsem se připitoměle, jestli si pro objednané jídlo mám dojít, a obsluhující mi řekla, že mi to přinese. U vedlejšího stolu seděla skupina romských spoluobčanů. Viděli, že mi bylo přineseno pivo, a později i jídlo. Sami byli vyzváni, aby si pro pivo došli. Se slovy o diskriminaci si začali stěžovat, že je to nespravedlnost, a dožadovali se vysvětlení. Kterého se jim nedostalo. Cítila jsem se pozitivně diskriminovaná. Tohle sousloví znamená, že mám z důvodu nějakého hendikepu výhody, které druhý nemá.
Možná rozmazlená a navyklá na různé druhy výhod, jsem se cítila trpce, když mi můj milý dal lekci z pravidel.
Hledala jsem na té lekci něco užitečného, čím bych si vysvětlila, že to, co chvíli vypadalo jako pro mě zlé, je ve svém důsledku pro mě dobré.
Mezitím jsem se ocitla v dopravní situaci. Na křižovatce bez určení, co je hlavní silnice, jsem dala podle zákona o provozu na silničních komunikacích přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. A následně mě překvapilo auto zleva, které bez varování nedalo přednost mně.
Po prvotní radosti nad faktem, že jsem schopna pravidla dodržovat, a navíc radostně, jsem se ocitla znovu v pocitu trpkosti. Že ve chvíli, kdy já pravidla dodržuji, je druhý nedodržuje. "A já mám přece nárok na to, aby druhý pravidla dodržoval stejně jako já!", ozvalo se Ego.
Tak jsem začala přemýšlet o pravidlech a trochu se v tom zamotávala. Mezitím jsem našla jen jedno pozitivní vysvětlení akce se skenerem. Totiž, že když nejsem příjemcem zvláštních výhod, například té, že mohu poručovat pravidla, nejsem hendikepovaná. To znamená, nejsem nijak oslabená. Jsme rovným členem společnosti ve vztahu s druhými lidmi.
S těmi ostatními otázkami, které téma otevírá, si moc rady nevím. Například je možné nebo nutné, pravidla přizpůsobovat situacím v konkrétních případech? Jak je rozdělena mezi účastníky situace odpovědnost za porušení pravidel? Je oprávněné pravidla modulovat podle potřeby, a podle potřeby koho v té situaci? Je pravda, že pravidla lze porušit jen ve chvíli, kdy jde o život?