Až nastane listopad, bude moje kamarádka o kus dál a třeba nebude tak smutná. Listopad, list opadl. Ještě měsíc budou na stromech listy. Stromy viděné z jedoucího vlaku. Vlakem z hlavního nádraží jednoho krajského města, které mělo dnes zrovna dobré rozptylové podmínky. Zakryté nádražní vagóny, postříkané sprejerskými značkami. Pojedou přes Evropu a všude vykřičí to sprejerské „Já“. Já to byl, kdo tu otiskl sám sebe. Sprejer se zúžil na svůj – jak tomu říkají – game? podpis.
Stromy se probarvily barvami, jdu krajinou a čuchám trochu kouře z uhlí, někde už zatopili. Viděla jsem mloka skvrnitého. Pršelo a v lese byl klid, jen kapky o spadané listy ťukaly a na pařezu pozoroval mlok okolí. Byl daleko od bydliště. Položila jsem si otázku, co dělají zvířata, když prší? .. Některá zvířata se vydají na výlet, například mlok.
Pak už nic. Jedna houba. Miluju houby. Nedávno jsem místo pýchavky sebrala jedovatý pestřec a tak bylo o čem povídat na mykologické výstavě. Nebýt vystaveného pestřce, asi bych ho později z mrazáku hodila rovnou do jídla.
Krajina, ta nádherná česká krajina. Jak mě fascinuje její obyčejná tvář. Je známá, tak blízká, tak samozřejmá, tak moje, tak krásná, jako by ona a já jsme byly srostlé. Přitom já nejsem krajina a ona není v žádném případě já. Je taková oblá, v obroušených vlnkách. A chlupatá, vším tím, co na ní roste. Je roztržitá, jak tu nechá růst tohle a tam ono. Někde pospolu a jinde osaměle. Jak se nedá, betonu se nebojí, hned ho obkrojí, tu kořínek, tam bodláček, tu stromeček, nedá se. Je houževnatá. V houževnatosti je krása. Estetické měřítko harmonie. Moje chlupatá krajina.
Blog | Dagmar Bláhová-Jarombeková