Reklama
 
Blog | Dagmar Bláhová-Jarombeková

Začal mi nový život.

Skončil můj předchozí život. Stop. Začal život nový. Stop. Porodila jsem dceru.

 

Stop.

Text, který jsem chtěla psát, se mi rozjel v hlavě, když jsem pomalu rytmicky houpala s hackou, kde usnulo kojeňátko. Konečně na chvíli ticho. Teď poslední dny pořád brečí nebo křičí. Nechce už ležet, chce se nosit. Ale už nechce být v šátku, chce nosit na rukách. A nechce být na místě, chce, aby se s ní chodilo. Jak se zastavím, křičí. Nebo pláče. To je horší. Asi to ví. Proč by to nevěděla. Je to normální vnímavé miminko.

Reklama

Jejímu pláči se bráním těžko. Rve mi srdce. Když trvá déle, dostávám se do vzteku z bezmoci, jak jí nedokážu dát to, kvůli čemu pláče. Někdy proto, že jí nerozumím. Například když jí bylo teplo. Myslela jsem, že je jí zima, nebo že jí rostou zuby. Nebo že je rozmrzelá, protože jí nejde spát. Objímala jsem ji. Pak už jsem nedokázala vzpouzející se uzlíček držet. Vykopala nožičky, vyhrnula si bříško a polonahá skoro okamžitě usnula. Bylo jí teplo.

Učím ji znakovou řeč, aby mi mohla říct, co potřebuje. Ale je ještě příliš malá, neovládá svoje prstíky.

Vzpomenu na toho blogera, jak psal, že ženská na mateřské je na odpočinku.

Od porodu jsem se pořádně nevyspala. To bylo včera přesně šest měsíců. Byla jsem zvyklá svojí únavu nebo podrážděnost řešit osmihodinovým až desetihodinovým spánkem. Poslední dlouhý spánek, který jsem si mohla užít, byl hned po porodu, kdy malá na několik hodin vyčerpáním usnula. Jenže mně spát nešlo. Doufala jsem, že to dospím později. Tahle podprahová idea se rozplynula rychle do konce šestinedělí, se spánkem je prozatím na neurčito utrum. Malá nespí déle než dvě hodiny v kuse.

K něčemu je bez-spaní dobré. Vidím jasněji, co je podstatné, a co počká. A co je zbytečnost. Například úklid. Perfekcionalismus musel stranou. Udržuji domácnost, abych se v ní neztratila. Píglování je luxus, který si dopřávám na hodinku jednou za dlouhý čas.

Včera, když jsem malou vykoupala, nakojila, a uspala, jsem šla spát hned, co jsem si vyčistila zuby. V kuchyni a jídelně jsem pak v noci zakopávala o poházené věci z večerního hraní, na stole a na lince nebylo k hnutí ze špinavého nádobí. Jo, je to tak. Vlastně počká všechno. I rozmyté nádobí, a jídlo uprostřed vaření. Počká pošťačka, a počká vana vody na koupání až do vystydnutí. Počká i bolest v zápěstí, a dokonce počká i moje teplota nebo jakýkoliv neduh.

Co nepočká, je ona. Vyzbrojila jsem se trpělivostí.