Dívala jsem se na hokej. Poskakovala jsem kolem monitoru, mávala rukama s véčkem, pokřikovala >Čééšíí do toho<.
Hra mě strhla natolik, že jsem z nervozity dostávala průjem, snědla čokoládu, vypila pivo, snědla kilo zeleniny. A pořád nebyl konec zápasu.
Poslední tři minuty jsem myslela, že snad vyteču jako bublinky z limonády.
Rusové hráli v jednu chvíli šest na tři Čechy! Strašný. >Čééšíí do toho< v tichu mojí hlavy dunělo, a že se modlím jen za své nejbližší okolí, odříkávala jsem modlitbičku za malé bílé lvíčky na ledě.
Pak jsem paralyzovaná koukala na monitor. Vyhráli. Fakt vyhráli. Bylo to úžasný.
Ale ty nervy! Brr. To nemám zapotřebí. Jsem matka od dítěte, nervů mám tak jako tak dost, uf, ještě že se k takovým věcem nedostávám moc často 😉
Říkala jsem si: „Jasně, nesleduji sport, naschvál si pletu pojmy z různých sportů a k fanouškovství předstírám ostentativní odpor, protože já jsem klidný člověk, a takovýhle nervy, co při fandění člověk zažívá, na to já nemám náturu..“ :), a šla jsem spát.
Byl to krásnej zápas. Měla jsem ho i ve snu.
Byl čistej, ryzí, opravdovej, byl dokonalej svým nadšením, byl krásnej..
A ráno jsem začala pročítat komentáře, a pustila si televizi, co na to říkají druzí.. a dostala jsem kocovinu, kterou mívám obvykle ještě před tím, než nějaký sport začne. Protože podle všech těch řečí, jsem včera viděla úplně jinej hokej.
Brr.